Fichte, Johann Gottlieb (1762-1814) Německý idealistický filosof; otec moderních filosofií vůle a předvědomých pudů. Fichte se narodil v Rammenau v Horní Lužici. Byl snad prvním významným německým myslitelem plebejského původu. Po dlouhém a bolestném boji o vlastní prosazení zastával profesury v Jeně, Berlíně a Erlangenu a stal se prvním voleným rektorem berlínské university. Jeho život se vyznačoval prudkými zlomy a změnami, jež byly v nemalé míře zpÚsobeny i jeho výbušným temperamentem. V raném stadiu byl ovlivněn spisy Lessinga, Rousseaua a zvláště Spinozy, jehož determinismus jej hluboce skličoval, proto mu objevení KANTA přišlo jako spásné zjevení.
"Můj systém je prvním systémem svobody," napsal Fichte o svém díle Základ vdkerého vědosloví (Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre, 1794), jakési etické epistemologii, která prošla dobrými deseti následnými versemi. Domníval se, že to, co francouzská revoluce vykonala v politickém životě, provedl obdobně on v říši ducha. Zrušil Kantovu "věc o sobě" a realitu odvozoval pouze z aktivity sebevymezujícího se absolutního já (viz IDEALISMUS). Prvotní skutečností universa je podle něj neúnavná cílevědomá a cíl vytvářející činnost: projekty lidí vytvářejí svět, a ne naopak. Příroda je surovinou vyprojektovanou myšlením, takže musí být podřízena lidským cílúm. Snahou tohoto myšlení je zrušit starobylé a úctyhodné rozdíly mezi teorií a praxí, faktem a hodnotou, nalézáním a tvorbou. To bylo vskutku revoluční.
Fichteho politické myšlení se vyvíjelo v reakci na imperativy jeho systému a osudové proměny německých národů během napoleonského období. Jeho rané spisy na obranu francouzské revoluce, Požadavek, aby evrop,f[í panovníci vrátili svobodu myšlení, kterou dosud potlačovali (Die Zuruckforderung der Denkfreiheit von den Ftirsten Europas, 1793) a Příspěvky (Beitriige, 1796), podrobují zničující kritice útlak a paternalismus a zaznívá z nich extrémní, téměř anarchistický individualismus v rámci minimálního smluvního státu. "žádný člověk nemÚže být spoután jinak, než sám sebou." Právní a morální omezení se začínají jasněji rýsovat ve Fichtových Základech přirozeného práva (Grundlage des Naturrechts, 1796) a Etice (Sittenlehre, 1798): stát musí aktivně podporovat blaho svých občanů a svoboda se stává právem (a povinností) rozvíjet své "vyšší" racionální já. V jeho Uzavřeném obchodním státě (Der Geschlossene Handelsstaat, 1800) a Charakteristikách naJí doby (Grundztige des Gegenwiirtigen Zeitalters, 1806) se státní moc dále zvětšuje a její cíle se ztotožňují s lidským životem samotným. Autarkie, přísně centralizovaná kontrola obchodu a přesně dohodnuté kolektivní akce dělají ze společnosti armádu na pochodu.
Fichteho Řeči k německému národu (Reden an die Deutsche Nation, 1807/8) jsou projevem uražené německé pýchy po napoleonských porážkách a obsahují klasickou ukázku doktriny moderm'ho NACIONALISMU. Německý národ, vymezený především jazykem a "organickou" kolektivní povahou, projeví své nevyzkoušené duchovní síly a přijme civilizační poslání. Výchovou a indoktrinací bude Němec přinucen vidět, že jeho národ je ,jeho vlastní rozšířené já", v němž uskutečňuje svou "vyšší" svobodu, a pro který musí být neustále připraven obětovat své pouhé empirické já.
Fichtův pozdější Machiavelli (1807) a Politickéfragmenty z let 1807 a 1813 (Politische Fragmente aus den Jahren 1807 und 1813) vykládají doktrinu pangermanismu, nic neskrývající Realpolitik a nucené podřízení jedince hlubšímu vhledu vůdce. Ve vztazích mezi státy "neexistuje ani zákon, ani právo, ale jen právo silnějšího"; národ má přirozený sklon k tomu, "aby do sebe začlenil celou lidskou rasu". Aby byli Němci účinně stmeleni v jeden národ, potřebují donucujícího národního vychovatele, Zwingherr zur Deutschheit. "Donucení je samo formou výchovy," říká Zwingherr, "později pochopíte důvody toho, co nyní dělám." Demokratické počty a zdravý rozum se před ním rozplynou.
"Nikdo nemá práv proti Rozumu." A ten, kdo má "nejvyšší chápání, má právo přinutit každého podřídit se jeho"náhledu". Fichte předjímal mnoho témat budoucnosti. S ruzným stupněm oprávněnosti byl charakterizován jako idealista, anarchista, liberál a moderní Machiavelli, křesťan, pantheista, atheista, antisemita, nacionalista, šovinista, prorok politiky mas a předchůdce národního socialismu, první zastánce doktriny Bohem inspirovaného germánského vúdce, který ovládá umění pracovat s lidským materiálem. Byl označován za filosofa romantismu a zakladatele hlubinné psychologie, socialistu, komunistu a myslitele se zajištěným místem v marx-leninském pantheonu, byl nazýván nihilistou a považován za hlavního předchůdce existencialismu, voluntarismu a filosofického pragmatismu, jevil se jako agresivní imperialista i jako mírumilovný kosmopolita.
Mluví mnoha hlasy a jeho temná díla nesou sémě mnohého, co bylo rozvinuto až později v devatenáctém a dvacátém století. Ideje, jež vyslovil, mají i v našem světě stále přesvědčivou sílu. RNH

odkazy
Fichte A.O.: Fichtes Werke. Leipizig: F. Medicus, 1922.
literatura
Aris, R.: History of Political Thought in Germany from 1789 to 1815. Londýn: Allen & Unwin, 1936.
Kelly, O.A.: 1dealism, Politics and Hi,'tory. Cambridge: Cambridge University Press, 1969.